bydlíš v devíti-patrovém paneláku, ty v osmém patře. už je docela ošumtělý, je to pro mě v neznámém městě, možná není ani v čechách.
bydlím v tom samém baráku, páté patro. je pondělí a bude osum večer, du pro tebe, jelikož mě napadlo, že dem do kina, nevím sice vůbec proč, ale tak nějak cítím, že je to tak, domluveno to není.
vyjdu ze dveří na chodbu du po schodech pomalu nahoru, pěšky, i když výtah v domě je. v ten okamžik mě na schodišti začnou předbíhat dva chlápci, neznám je, ale vím, že dou za tebou. tak se je snažím dohnat, nejde to, ale su v krátkém závěsu za nima. přijdu k tvým dvěřím, je už otevřeno, si v nich a odchážíš s něma, nebo s tim prvnim – to už přesně nevim. jdeš do kina. dáváš mi káravý pohled, že jsem nebyl první.
tak jako tak, ve městě se ocitnem už všíchni spolu, je po kině, nevim co dávali, pač já tam nebyl. jdeš domů, sama, já se potuluju po nočním městě s těma dvouma chlápkama. pak dem do tvého domu, o kterém už necítím, že tam patřím, najednou už nevíme, kde bydlíš, všichni se díváme přes kukátka dovnitř, chudák jeden důchodce to odskáče, pač myslí, že jsme zloději a tak ho uškrtíme, aby nebyl v domě povyk. hledaj nás policajti, sme na výslechu,. ale kupodivu to projde.
du domů, a je to něgde jinde, ležím naloženej ve velké zelené vaně vaně, z ložnice na mě volá moja holka: „hele, a kdo je ta naďa?“ a já na to: „už si nemožu vzpomenout...“
konec.